O (ne)sebevědomých mužích, svůdnících a další zvířeně

Na tomto blogu se prakticky nezdržuji, protože buď nemám žádné nápady, nebo naopak nemám čas. Teď mám nápad a na určitou dobu i čas, neboť vše, co jsem udělat měla, jsem udělala a teď jen čekám na výsledky a odpovědi (to v případě mailů). Navíc jsem stejně nevyspaná a jakákoliv náročnější intelektuální činnost by mě asi definitivně porazila (tudíž budu ráda, pokud vůbec zvládnu dotáhnout do konce tento článek).

Ale k věci…

Jsem už pěkných pár let šťastně zadaná (ve vztahu na dálku, ale to je na samostatný článek) a této tematice bych vlastně nemusela věnovat pozornost. Taky jsem původně chtěla napsat článek o typech mužů, kteří u mě nemají šanci (k tomu mě zas inspiroval článek z ČiliChili) a najednou mi při psaní druhého bodu došlo, že je jiná věc, o nichž toho mám dost co říct (napsat).

Média nás krmí tím, že každá žena touží po sebevědomém muži, který se nebojí ji oslovit jako první a není na něm přitom znát ani náznak nervozity. U mě osobně, ač je to asi paradox, by měl ale sebevědomý muž pravděpodobně menší šanci než muž, který by se během snahy oslovit mě, přímo před mými zraky kvůli nervozitě na místě složil. Abych to vysvětlila: Pokud ke mně přijde muž s tím, že by mě někam rád pozval a já na něm nevidím sebemenší známku stresu, ten malý tichý hlásek v mé hlavě mě ihned upozorní na to, že pokud skutečně není ani trochu nervózní, musel už takto oslovit hodně slečen a má tedy řádně natrénováno. To znamená, že je to buď nehorázný sukničkář, kterému jde jen o jeho vlastní ego nebo jednorázovou kratochvíli, či případně o muže, který už mnoho žen ulovil, ale také byl z nějakého důvodu i mnohokrát odkopnut.  Neříkám, že takoví musejí nezbytně opravdu být, ale podvědomí a instinkty těžko jen tak přesvědčím o opaku.

Naopak nesmělý muž by u mě v takovém případě vyvolal empatii a jeho šance by byly daleko větší, protože obecně k lidem, kteří jsou nesmělí, vystresovaní, nervózní, stydliví, plaší a snad i vystrašení, si najdu cestu daleko snáz – já sama jsem přesně taková a vím, jak se asi zrovna v tu chvíli cítí. A upřímně není zas tak těžké poznat, co se jim honí hlavou, protože je na nich vidět, že to jediné, na co zrovna myslí, je obvykle to, jestli nervozitou na místě neomdlí. Pokud to samozřejmě nejsou jen tak dobří herci. Stručně řečeno, stydliví a nervózní lidé si snáz získávají moji důvěru. Takže pokud bych byla svobodná a někdo mě chtěl oslovit, poradila bych mu, ať se aspoň snaží fingovat nervozitu. I kdyby se přede mnou nakonec fakt složil, minimálně bych se mu snažila pomoci zpět na nohy, což je snad lepší než drsné odmítnutí (bývám slušná, ale je mi jasné, že jakékoliv odmítnutí umí zabolet). Ostatně, ona je ta nervozita a nesmělost vlastně docela roztomilá. Vlastně docela dost.

Příhoda číslo 1:

Poprvé mě pozval na schůzku kamarád mého spolužáka a kamaráda (v jedné osobě) někdy v prvním ročníku na škole. Problém byl v tom, že tento můj spolužák byl neskutečný vtipálek, který si z ostatních rád a často střílel, zatímco já byla nesmělá šedá myš (myš jsem pořád, mimochodem), která vypadala spíš jako kluk a o svém vzhledu neměla moc vysoké mínění. Když se mě tedy spolužákův kamarád, jenž se zcela zjevně musel hodně přemáhat, zeptal, jestli bych s ním nešla do cukrárny, považovala jsem to jen za hloupý žertík mého spolužáka. A to ještě daleko hloupější díky tomu, že do něj ještě navíc zapojil někoho dalšího.

Kdo by mě ostatně chtěl? Měla jsem problémy s akné, určitě jsem nevypadala zrovna dvakrát žensky, nosila jsem brýle a spolužák a tento jeho kamarád spolu navíc těsně předtím o něčem mluvili a nesmírně se smáli. Co jiného než žertík na moji adresu by to tedy mohlo být? Jeho kamaráda jsem proto odmítla s tím, že musím hned po škole navštívit prarodiče, neboť jsem jim to už slíbila, a nemůžu se zdržet. Na to navrhnul, že by mě tam tedy doprovodil, ale mně bylo zcela jasné, že pokud bych na to kývla, můj spolužák by mi to připomínal různými vtipnými narážkami až do maturity. A kdyby to aspoň myslel vážně – takto by mi připomínal navíc to, že jsem jemu a jeho kamarádovi naletěla na žert. Jeho kamaráda jsem znovu odmítla pěkně blbou výmluvou, načež odešel zpět do své třídy.

Já jsem naproti tomu hned poté šla konfrontovat mého spolužáka. Hned jsem se ho ptala, proč si ze mě tak hloupě střílí, jenže on vůbec neměl ponětí, o čem jsem mluvila. Když jsem mu to vysvětlila, začal se opět hurónsky smát s tím, že nevěří tomu, že by jeho kamarád měl zrovna o mně zájem a odvahu mě někam pozvat. A o mně se prý vůbec nebavili. Myslím, že mu to neříkal z velice dobrého důvodu. Nicméně jsem se jeho kamarádovi od té doby vyhýbala, protože mi bylo dost trapně, že jsem mu jen kvůli tomu snížila sebevědomí (ne, že by to něčemu pomohlo – to vyhýbání to snad ještě zhoršilo, říkám si zpětně). Takže pánové, až vás někdo náhodou odmítne, možná že za to nemůžete vy, ale vaši vtipní přátelé.

Příhoda číslo 2:

Druhá příhoda se stala asi o rok a pár měsíců později – měla jsem se svým přítelem domluvené rande, a protože bydlí daleko ode mě, rozhodla jsem se na něj jako už párkrát předtím počkat na nádraží. Vlak měl sice ohlášené zpoždění, ale přijet měl hned na první nástupiště a mně se nechtělo čekat ve vestibulu, takže jsem se odebrala ven a stoupla si hned ke dveřím, abych přítele neminula. Chvíli jsem stála tam, jenže vždy když někde čekám, musím pořád přešlapovat, chodit kolem dokola a přemisťovat se z jednoho místa na druhé, takže jsem se nakonec ocitla u sloupku poblíž kolejí.

Po chvíli dorazil na nástupiště i vysoký muž v černém kabátě a stoupnul si asi dva metry ode mě. Větší kontrast jste asi neviděli: Já mrňavá černovlasá puberťačka s poměrně výrazným makeupem, v černé koženkové bundě, plandavých džínách a gládách (to jsou vysoké těžké boty, které nosí metalisté) a na tváři plné děsně „zamaskovaného“ akné znuděný výraz („bitch face“), zatímco vedle mě stál vysoký uhlazený blonďák v černém kabátě, šedých kalhotách a černých polobotkách s aktovkou v jedné ruce, kterému mohlo být tak o deset let víc než mně. Já mu ale nevěnovala pozornost. A proč taky – byl to jen další z mnoha lidí, kteří se chystali nastoupit na vlak, který pokračoval rovnou do Vídně a Štýrského Hradce.

Po chvilce čekání na příjezd vlaku jsem si ale všimla, že se na mě párkrát podíval a zdálo se, že o něčem přemýšlel. Mému nízkému sebevědomí to moc nepomáhalo, protože kdykoliv mi někdo věnoval pozornost, myslela jsem si, že je se mnou něco špatně. Nicméně jsem jej ignorovala. To ovšem jen do chvíle, než udělal krok ke mně. Jeden jediný krok. A já si svůj osobní prostor velmi dobře střežím. Co na tom, že ode mě byl stále asi dva metry daleko – okamžitě jsem udělala krok od něj.

Totéž se opakovalo ještě párkrát, a když to tak udělal asi potřetí, zamyslel se, chvíli vyčkal a pak šel rovnou ke mně. V ten moment se mě zmocnila naprostá panika. A pak promluvil. Na mě. Německy. Já ovšem německy nehovořím a navíc jsem byla v takovém šoku, že ani nevím, jestli jsem odpověděla anglicky nebo česky. Každopádně nakonec pochopil, že jsem zdejší, a začal na mě mluvit česky. Jak se ukázalo, myslel si, že jedu do Rakouska a chtěl se zeptat, jestli bych nechtěla sedět vedle něj, protože by si se mnou po cestě rád povídal. Sneaky. V tu chvíli jsem byla každopádně tak vystresovaná, že jsem stěží odpověděla, že na nádraží jen na někoho čekám. Dotyčný odpověděl jen „Aha, tak na shledanou,“ a se sklopenýma očima se vrátil na místo, kde stál původně.

Když konečně dojel vlak, namířila jsem si to hned k příteli a musela jsem projít kolem toho vysokého blonďáka v kabátě, který se ale mezitím dal do řeči s nějakým pracovníkem ČD. „Slečno, jemu nevěřte – on je úchyl,“ prohodil směrem ke mně ten pracovník ČD a blonďák v kabátě okamžitě zčervenal, nervózně uhnul pohledem a zase sklopil hlavu.

Ani mi tehdy nedošlo, že on sám byl zjevně dost nervózní a k tomu, aby mě oslovil, musel sbírat odvahu hned několikrát. Uvědomila jsem si to až náhodou po letech, kdy jsem si všimla, že intonuji stejně jako on, kdykoliv mluvím s někým cizím, jsem nervózní, ale nesmím na sobě dát nic znát či někoho rozrušit (světe div se, způsob intonace prozradí mnoho).

Stejně ale pořád netuším, proč tak toužil povídat si ve vlaku zrovna se mnou. Opravdu jediným vysvětlením jsou snad slova toho drážního zřízence, protože takovou vyplašenou šedou myš, jako jsem já, každý přehlédne. Ale stejně, byť to pro mě byl tehdy docela děsivý zážitek (možná se vám to zdá divné, ale pro některé je zkrátka jakákoliv taková interakce stresující), je mi ho zpětně celkem líto.

Příhoda číslo 3:

Abych nemluvila jen o roztomile nervózních chlapcích a mužích, přihodím ještě třetí historku, která ale bude jen krátká.

Před nějakou dobou mi na facebooku poslal žádost o přátelství jistý mladý muž. Normálně si neznámé lidi do přátel nepřidávám, pokud není aspoň trochu zřejmé, že k tomu oni sami mají nějaký důvod. Tady k tomu ale důvod být mohl a já si řekla, že se snad nic nestane. Omyl. Okamžitě mi začal psát a zvát mě na skleničku, přičemž bylo víc než zřejmé, že mám přítele a o žádný úlet nestojím. Jenže co teď? Nejsem nezdvořilý člověk a napsat mu, že jsem zadaná (což bylo stejně jasné už jen podle mé profilové fotky), by se mohlo obrátit proti mně – tím spíš, že studoval práva, jak mi později prozradil. A každý takový člověk by okamžitě vytáhnul presumpci nevinny. Ať se tedy pozvání na skleničku jeví jakkoliv jednoznačně, pořád by někdo mohl říct, že to pozvání může skutečně znamenat i obyčejný nezávazný pokec, a že se nesnaží nikoho svádět – jen si chce popovídat. Whatever.

Zvolila jsem tedy jednoduchou, i když poměrně zdlouhavou taktiku: hrála jsem blbou. Akorát to ne vždy fungovalo podle plánu. Tak například:

On: „Mohl bych tě pozvat na medovinu, znám jedno hezké místo.“

Já: „Promiň, já spíš víno.“

On: „Tak na víno. Jaké máš ráda?“

Aaaah, fuck. Uznávám, že místy jsem blbou hrála až moc přesvědčivě (někdy si ani já sama nejsem jistá, jestli nakonec blbá opravdu nejsem – tak přesvědčivě to umím hrát, eheh) a ne vždy bylo z mých zpráv opravdu zřejmé, že u mě je skutečně bez šance – měla jsem být důslednější. Nakonec ale mé snažení přece jen začalo nést ovoce a jednoho dne už nenapsal. Nemyslím, že by se urazil, ale asi mu konečně došlo, že u mě mu pšenka nepokvete. A to se přece taky počítá.

Ponaučení zní: je jedno, co čtete na internetu či v časopisech pro dámy (většinou asi spíš pro dámy), slyšíte v médiích a tak dále – pořád se ještě najdou exoti jako já, kteří vás můžou svými preferencemi, jednáním i uvažováním hodně překvapit. Takže buďte prostě sví a nesnažte se přizpůsobit tomu, co do vás hustí okolí. Stejně by se vaše pravá tvář jednoho dne ukázala, ne?