Příhoda ze Sudet No.1 + úvod

Úvod

 Sudety – ta část republiky, o níž se mluví snad už jen v souvislosti s „anschlussem“ v roce 1938, deportací Sudetských Němců roku 1945 nebo situací, v jaké je část Sudet dnes. Ono se říká, že Sudety jsou nejhezčí místo v pekle, ale nelze to aplikovat všude – například já měla to štěstí, že jsem od mala žila ve městě, které bylo jejich součástí, ale vypadá to tu pro někoho až nečekaně přívětivě (akorát ty komunistické paneláky a jiné budovy ve stylu socialistického funkcionalismu dojem značně kazí, ale těch tu naštěstí není moc a spíš tu najdete budovy secesní), což je patrně tím, že odtud nebylo na konci války deportováno moc lidí (v roce 1938 tu bylo asi 11% Sudetských Němců – na Sudety hodně málo, i když „anschluss“ se nám taky nevyhnul) a bombardování jsme taky přežili relativně dobře. Že by tu byla nuda, se taky říci nedá. Ale o tom si ostatně můžete sami přečíst.

Moje fotka, nesahat!

Zaznamenáno dne 23. 5. 2016

Včera mě ráno probudilo nějaké povykování a rány z venku. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, protože poblíž je hospůdka a menší klub, takže se kolem často potulují lidé v podroušeném stavu, takže jsem se jen opět zachumlala do peřin a nic neřešila. Za chvíli ale slyším ránu a volání "Hilfe!" To mě už definitivně probudilo, ale ještě jsem chvíli vyčkávala, protože se mi to taky mohlo jen zdát. Jen asi o dvě vteřiny později se ale opět ozvalo "Hilfe! Hilfe!" a to už jsem ani nic nečekala a letěla k oknu jako namydlený blesk. Oči ještě zalepené a já u okna s nosem nalepeným na sklo – venku jsem viděla dva mladé kluky (vlastně spíš mladé muže) válející se na zemi, takže jsem opět vystřelila a hned za přítelem mojí matky, která jela předchozí den na koncert do jiného města (protože co bych sama zmohla, kdyby je třeba někdo pobodal). Ten taky spal, ale jak jsem mu řekla, že někdo volal o pomoc, vyletěl z postele a hned k oknu. Vyhlédnul ven zpoza záclon a pak jen podrážděně zamrmlal: "A kvůli tomu mě budíš? Podívej se – vždyť ti dva jsou totálně na mol." Já opět kouknu z okna, tentokrát pořádně, a vidím, jak se jeden z těch týpků pevně drží poznávací značky jako striptérka tyče, aby se udržel na nohou, a vedle něj se ze země marně pokouší vstát druhý, který současně hystericky řve "Hilfe! Hilfe!", jako by ho mělo každou chvíli přejet nákladní auto, a zároveň se směje, kdykoliv se jeho druh sesune blíž k zemi místo toho, aby se mu povedlo vstát a opustit své místo. Holt, v Sudetech je sranda... 

PS.: Příběh je to krátký, ale rozhodně ne poslední. Tady se toho totiž děje hodně a už teď mám plno historek, které se vztahují k tomu, kde bydlím (včetně pár "Akta X" příhod). Máte se tedy na co těšit, i když momentálně nemám na psaní příliš mnoho času.
PPS.: Ne, nevyměnila jsem svůj blog o hudbě - jen jsem si vytvořila místečko, kam psát své nehudební články, které určitě mnoho lidí zajímají.